Jak jsem opustila Anglii a vrátila se do Prahy

Markét Novotná
31. 5. 2020
Minut čtení: 4

Právě sedím ve žlutém autobusu a projíždíme Belgií.

Lidi okolo mě už začínají usínat a tak jsem vytáhla počítač, že sepíšu co se vlatně za poslední týdny odehrálo, jak u mě, tak celkově v Anglii, práci apod.

Mám před sebou dalš,ích 12 hodin na to něco sepsat nebo alespoň dokud se mi nevybije počítač - nabíječku mám dole v kufru :D

Když to vemu od začátku celé Corona trgédie, bylo nám řečeno, že letadla budou na zemi měsíc, dva, všichni budeme doma a kdyby se náhodou zas mělo lítat, dají nám vědět 14 dní dopředu, spoustu mých kolegů bylo dávno v zahraničí, odkud se ani nestihli dostat domu před tím, než se zavíraly hranice. Společnost to pojala celé velice hezky a dali nám vědět, že samozřejmě můžeme jet domů, nikdo nás v Anglii nedržel.

Já jsem zpět do Čech nechtěla, viz předchozí článek, hnedka z několika důvodů. Jet 19 hodin autobusem, v tom největším rozkvětu pandemie mi přišlo riskantní, nevědělo se, kdy se hranice znovu otevřou, tím pádem jsem ani nevěděla zda-li se do 14 denní lhůty (kterou nám společnost dala na návrat) stihnu do práce vůbec vrátit. Nehledě na to, že v Česku byla poměrně přísná pravidla a já bych musela být bezpodmínečně izolovaná na 14 dní. Izolovat se na 14 dní, pak být týden s rodinou a jet zpět do Anglie ( a to ještě kdo ví jak ) mi prostě nepřišlo "lukrativní". Poslední z důvodů je také, že mám v Anglii přítele a musím říct, že počasí se opravdu vydařilo a mě ty opalovačky na balkóně vážně nevadily.

Jenže...

Všechno najednou začala být velká nafouklá bublina neznáma. Od společnosti nám začaly chodit e-maily, že lítat se opravdu začne a to 15. června. Lety budou ale pouze vnitrostátní a je mezi nimi asi jenom 8 destinací. Nás je v Londýnské bázi Gatwick něco přes 2000. Nechali každého po svém zvážit situaci a jenom dobrovolníci se měli přihlásit, pokud chtějí v červnu zpět do práce. Nebudu lhát, bylo hodně co zvažovat. Nechci úplně zacházet do detailů, ale vzhledem k mojí osobní situaci jsem se rozhodla nedobrovlničit.

Tím pádem mi prodloužili můj pobyt doma na celý červen. To jsem, ale ještě pořád byla přesvědčená, že cesta do Čech je riskantní a podstupovat ji nebudu. Dva týdny na to, nám přišel další e-mail s tím, že budeme doma určitě do konce července, s vyjímkou dobrovolníků.

V ten moment bylo rozhodnuto. Nenechám si léto protéct mezi prsty, léto, které po dlouhých a dlouchých letech mohu strávit s rodinou a přáteli v Praze. Pro nás letušky je léto doba, kdy pracujeme nejvíc, kdy vozíme ostatní na dovolené, nebe je přeplněné letadlama a tak se vracíme domu vyčerpaní a kolikrát s několikahodinovými zpožděními...

Nechtěla sem sedět doma na zadku a čekat na další e-maily, že se vše prodlužuje do sprna, září apod..

Nehledě na to, že to co se dějě v Anglii snad ani nestojí za řeč :D...ale ..stojí, já vám to povím:D

Dva týdny zpátky všichni čekali na projev ministra o tom, zda-li se zvolní nařízení. Opak byl pravdou a ministr nám sice řekl, že můžeme chodit ven jak chceme, můžeme do parků, na pláže, k moři.... A lidi, kteří nemohou pracovat z domova se můžou vrátit do zpět práce, ALE, ALE!!.....ty parky do kterých teď můžeme z vesela jezdit, opalovat se, chodit na pikniky, maji všechny zavřené parkoviště, takže jako není kde zaparkovat. Z pláží a podobných přírodních atrakcí, kam nás ministr vyloženě vyzíval zajít, zmizeli plavčíci a třeba například toalety, které k plážím normálně patří, jsou zavřené. Nevím jestli jsem to jenom já, ale já v tom smysl nevidím. Obchody, obchodní centra, kavárny, hospody, školy, zůstávají zavřené a pravěpodovně tomu tak i nadále bude.

Já a moje splubydlící Žaneta, jsme se rozhodly jet žlutým autobusem (chápej jako sebevražednou jízdou) 19h do Prahy.

A teď něco málo příhod z cesty :D

Ráno jsme vyrazily s předstihem, naštěstí nás přítel hodil na letiště, kde jsme skočily na vlak, přímo směr London Victoria, odkud RegioJet vyjíždí. Nikde nikdo, jako vážně nikde nikdo, vlaky sice jezdí tak nějak normálně, jsou ale prázdné a všude jsou nápisy, že pokud má člověk jinou možnost, vlaky by používat neměl. RegioJet udává, že podmínkou přepravy je rouška, přátelé to je v Anglii sprosté slovo :D.

Roušky jsme s Žanetou sice měly, ale jenom nějaké pochybné, co nám dali tenkrát v práci, no snad to bude stačit, říkaly sme.

Když jsme vystoupily z vlaku, všude po stanici byly stánky s dezinfekcí a rouškama, hurá. V tomhle Anglie neselhala.

Když jsme po dlouhém bloudění našly stanici autobusu, začala kontrola pasů, a různých dokumentů k cestě, například, vyplněný dotazník pro vstup do Francie. Žaneta si všimla, že někdo cestuje se psem....Teď se jako musím nadechnout a napočítat si do deseti, jinak mě picne. Naši řidiči ( Karel a Karel ) se nejdřív na psa koukali přes prsty, pak proběhlo několik telefonátů, a nakonec pes nastoupil. Po hodině a půl cesty jsme dorazili do přístavu Dover, kde jsme se měli (ano měli) nalodit na trajekt, do nalodění zbývalo asi 30 minut a tak jsme měli čas si skočit do terminálu pro kafe. Když jsme se vrátili do autbusu, pobíhalo okolo několik francouzských celníku a házelo rukama do oblak. VY MÁTE NA PALUBĚ PSA!.

Francouzi nás poslali zpět za hranice a my museli celou hraniční kontrolu provádět znova, nyní včetně deklarace toho čokla! (pardón). Proč jsem vytočená je samožřejmě všem už jasné, trajektu jsme z dálky mávali. Další jede za dvě hodiny. BEZVA. Takže nejenom, že sem se doborovolně vydala na devatenácti hodinovou cestu autobusem, ale nám ještě ujel trajekt. V tý době sme byli 5 hodin na cestě a jenom pouhých 150km za Londýnem.

Nakonec jsme se i my nalodili na trajekt a 90 minutová plavba byla docela příjemná.

Kvůli psovi, dneska atmosféra v autobusu je, byla hustá :D (vtípek z mého oblíbeného pořadu Prostřeno).

Nicméně to by pro dnešek asi bylo vše, já se jdu uložit ke spánku, sedím přímo vedle záchodků, tak snad usnu :D.

Po příjezdu mě čekají testy na Coronavirus a pravděpodobně izolace do doby, než mi budou poskytnuty výsledky.!

Jako vždy se omlouvám za chyby, ale dnes to opravdu píši na koleni.