Filipíny - Boracay část 3.
- Markét Novotná
- 21. 4. 2019
- Minut čtení: 3
Naší třetí a poslední destinací byl ostrov Boracay.
Dovolenou jsme chtěli zakončit lenošením na pláži a u bazénu, vzhledem k tomu, že výletů a cestování jsme za sebou měli spoustu.
Výběr ostrova nebyl vůbec jednoduchý, jak už jsem zmiňovala v předchozím článku, Fiipíny mají nespočet nádherných míst.
Právě Boracay nás zaujmul tím, že byl v říjnu po roce znovu otevřen. Filipínská vláda ostrov na rok uzavřela, ve snaze očistit ostrov od plastů a zbavit se takzvaných dovolenkových trendů, jako lehátek na pláži, barů prodávajích drinky v plastových kelímcích s brčkama apod.
Sice nejsem eko-žena a rozhodně bych pro přírodu mohla dělat víc, nícmeně se mi myšlenka zdála sympatická a taky jsem se tešila na krásný čistý, turisty nepolíbený ostrov.
Z Palawanu na Boracay jsme chytli přímý let, letiště v El Nidu bylo přinejmenším vtipné, když nás při vstupu do haly zastavili a chtěli naše jména, moc jsem nechápala, pán si nás odštkl, ve velké knize - vypadalo to jako třídní kniha - že jsme jako dorazili a mohli jsme dál do haly, abychom provedli check-in. Letěli jsme malým vrtulovým letadlem asi 50 minut. Nově otevřené letiště se sice Boracay jmenuje, s ostrovem samotným toho má ale málo společného. Z letiště jsme museli dalších 10 minut autobusem do přístavu, kde nás převezli rychlo-lodí na samotný Boracay, kde jsme nasedli na poslední autobus do cílové destinace. (let trval 50 minut - zbytek přepravy asi 2 hodiny :D )
Ostrov se od zbytku Filipín masivně nelišil. Pláž, která vede podél ostrova byla opravdu bez lehátek, sluečníků, bez lidí popíjejích pivo, nikdo nekouřil a nikdo neměl v ruce plastový kelímek. Zato na pláži parkovalo asi 150 lodí, s místními filipínci, kteří se kolemjdoucím urputně snažili prodat výlety lodí. A tak můj dosavadní dojem z turisty neobjeveného Filipínského ráje dostal pachuť Thajského Phuketu.
Když jsme vybírali hotel, vůbec jsme netušili, že celkový rezort je rozložen přes půl ostrova. Z velikosti celého rezortu jsem zůstala v šoku hned několikrát během celého pobytu. Rezort měl 7 bazénů, 2 golfové hřiště, dvě soukromé pláže a 5 restaurací. V jedné z restaurací měli obrovskou jacuzzi s výhledem na moře - tam nás po pár dnech a pár Margaritách znali jménem. Nám známá Evropská pravidla nejsou na Filipínách k dohledání, bazény zavírali o půlnoci, restaurace byly otevřené do rána a v jacuzzi jsme si mohli nechat masírovat záda se skleničkou v ruce. Ráj na zemi to byl ještě z jednoho důvodu, v celém rezortu nebyl jediný evropan - vážně jsme nechápali proč, ale rezort byl plný aisatů, japonců, korejců, číňanů. Všude bylo ticho, asijské děti jsou ty nejvychovanější, co jsem kdy viděla, jsou porstě ticho, nenechávají za sebou bordel, jo a taky se neradi opalují. K bazénům chodili buď brzo rána nebo večer po setmění (nevim co dělají přes den), do bazénů skákali v kombinézách, šusťákových bundách a legínách, no a zbytek dne byly všechny lehátka, bazény a bazénový bary pro mě samotnou.
Z rezortu se nám vlastně ani nechtělo vycházet, měli jsme všechno co jsme potřebovali, nicméně nám bylo líto trochu ten ostrov neprozkoumat. Když jsme dojeli do centra, věděli jsme, že naše rozhodnutí týdenního pobytu v rezortu bylo správné. Předražené restaurace s né moc vábným jídlem, hlava na hlavě, přecpané bary. Prošli jsme se po pláži, zůstali na západ slunce, koupili suvenýry a utíkali do naší oblíbený restaurace z jacuzzi na happy hour.
Comments