Vánoce 2017

Markét Novotná
4. 1. 2018
Minut čtení: 6

V listopadu mi vyšel plánek letů na Prosinec a já si k tomu musela sednout, aby to se mnou neseklo, dostala jsem dovolenou od půlky prosince až do Vánoc, na Silvestra jsem volno nedostala, ale to mi vůbec nevadilo, protože já stejně dávám přednost Štědrému dni. Začala jsem plánovat svoje Vánoční prázdniny.

Říct, že všechno dopadlo úplně na houby by byl poměrně zmírněný výrok.

Paul se mi měl vracet z Kuvajtu někdy 13. prosince ráno zpátky do Lucemburku a to byl přesně den, kdy mi začínala dovolená, moje první destinace byla tedy vybrána. Volala jsem Patrícii, jestli náhodou nemá volno, abychom jí ukázali Lucemburk a dali si aspoň svařák, vzhledem k tomu, že pro ní se letos Vánoce nekonaly. Řekla, že má a že přiletí na 2 dny do Lucemburku - supeer!

V den odletu jsem se modlila abych neměla žádné zpozdění, po 3 týdnech jsem se měla vidět s Paulem a lhala bych, kdybych řekla, že jsem se netěšila jako malá. Už na facebookové stránce jsem zmiňovala, že poslední dobou mám na lety opravdové "štěstí", to se bohužel tyto svátky nezměnilo. Boarding proběhl rychle na letu nás bylo jenom 40, skoro prázdný let, tudíž žádné spoždění, dveře zavřené, letadlo odtlačené od gatu, nastartované motory a mohlo se vyrazit, já už vypínala telefon a loučila se s Paulem s tím, že se uvidíme za 45 minut (let z Londýna do Lucemburku trvá pouhých 45 minut). Teď už se přece nemůže nic stát - opak byl pravdou :D při nájezdu na runway, kdy už si člověk opravdu myslí, že se nemůže nic stát nám kapitán oznámil, že v Lucemburku začalo sněžit natolik, že zavřeli letiště ve snaze uklidit runway a my se vracíme do gatu a budeme čekat, než ho zase otevřou. Já byla v naprostém klidu, opravdu mě to nepřekvapilo, štěstí to já mám a vztekat se by mi stejně určitě nepomohlo. Mobil jsem si zase zapla abych napsala Paulovi, že teda nikam neletím, než z přistávací dráhy odklidí sníh. Po hodině čekání letiště otevřelo, třikrát hurá, letí se! Palce schované v pěsti jsem měla až do chvíle než jsme vzletěli a já se tak ujistila, že jsme vážně na cestě - teď už přeci musím dorazit... a zase né Markét, přece sis nemyslela, že si jen tak poletíš do Lucemburku. Při klesání do Lucemburku letiště opět zavřeli, sněžilo tak hustě, že runway nestíhali odklízet. Poměrně iritovaný kapitán zahlásil, že holdovat (létat dokola nad Lucemburkem ) bude maximálně 20 minut a pak to prý otáčí a přistává v Bruselu. Z toho jsem pochopila, že pokud si naši Lucemburští kolegové nemáknou a neodklidí tu plochu kde potřebuju jako vážně přistát, skončím v Bruselu, což je samožřejmě taky moc pěkný město, ale jsou to necelý 3 hodiny od místa kam jsme se ráno chystala.

Po 20 minutách kroužení nad Lucemburkem jsme se všichni zaradovali, runway otevřela a my přistáváme, hurá, už jsem se viděla, jak sedím v centru Lucemburku v jednom z místních barů a piju to skvělý růžový víno, co si vždycky s Paulem dáváme. Tak zase nic. Po přistání jsme v letadle byli další hodinu a půl, což je zhruba dvakrát délka samotného letu. Runway od sněhu odklidili, to samé se ale nedalo říct o zbytku letiště a tak nebyly kam přistavit schody, po kterých se schází z letadla. Pár cestujících si neodpustilo vtípek o tom, že bychom tedy měli nafouknout tu skluzavku a sjet po ní dolu, posádka se ze slušnosti zasmála, pravděpobně jim to vtipný nepřišlo, mě taky ne.

Po 6 hodinách na cestě (to už bych možná dávno byla v New yorku) vystupuji z letadla v Lucemburku. Z mého make-upu, kterým jsem původně chtěla oslnit zbylo něco, jako když se večer zapomenu odlíčit a ráno se omylem podívám do zrcadla. Tak nic snad už si Paul zvyknul.

Sedla jsem do auta, ve kterém na mě Paul už nějakou dobu čekal a konečně jsem vydechla "no tak jsem tady". Dojeli jsme domu a mohli zase vyrážet na letiště, Patrície už byla v letadle z Mnichova do Lucemburku. Když i ona po dlouhém, celodenním cestování přistála, vyrazili jsme konečně do centra na to víno, na který jsem myslela už od rána. Paul zavolal svýmu nejlepšímu kamarádovi abychom nešli ve 3 a nakonec se z toho vyklubal super večer a po skleničce vína jsem i dokonce zapomněla na ten svůj dnešní zážitek. Další den jsme měli v plánu Vánoční trhy ve měste Trevír v Německu, je to asi 20 minut od Lucemburku a současně nejbližší stanicí, kde se dá nakoupit poměrně levně, ceny v Lucemburku jsou naprosto raketové a to prý hlavně kvůli lidem, kteří pracují v některých z institucí Evropské unie a jejich platy jsou tak vysoké, že celkově zvedly ceny naprosto všeho. Když mi Paul říkal, kolik si vydělá v Lucemburku takový řidič autobusu, silně jsem začla zvažovat zda-li by změna kariéry nebyla na místě.

V Trevíru jsme si dali svařák, klobásu a já si dala taky smažené žampióny (nevím jestli je to moc Vánoční, ale strašně hezky to vonělo).

Dostaly jsme s Páťou nápad, že si koupíme Vánoční svetry a další den, který jsme měly naplánovaný strávit vařením a přípravami na Paulovu oslavu narozenin v nich budeme chodit a tím si navnadíme tu Vánoční náladu ještě víc.

Paul měl narozeniny a já jsem ho tak trochu donutila aby pozval svoje kamarády na oslavu, pořád kňourá, že se s nima vůbec nevídá, tak mi to přišlo jako super nápad. Super nápad to byl do doby, než jsem zjistila, že na oslavě sedím v koutě a nikdo z přítomných se nepřemáhal mluvit anglicky. Co na plat, Lucembursky neumím a doufám, že ode mě nikdo neočekává, že se to budu učit - to by bylo jako chtít po Paulovi, aby se učil Česky a občas si zopáknul i Jihočeské výrazy pro případ, že pojedeme do Netolic navštívít tetu a strejdu - asi tak těžkej jazyk to je. Lucemburština zní jako když strčíte Němčinu a Francouzštinu do mixéru.

Další den už jsme měli namířeno do Bruselu, vezli jsme Páťu na její let zpátky do Dubaje. Já jsem cestu autem zpátky do Lucemburku prospala, vzbudila jsem se až na hranicích Belgie s Lucemburskem, kde jsem taky zahlídla IKEU, a protože Paul se mnou měl po včerejším večírkovým fiasku soucit, vzal mě tam. Po týdnu v Lucemburku jsem měla letět do Prahy, jenže Paul onemocněl a já ho nechtěla nechávat doma samotnýho, přesunula jsem si teda letenku o jeden den, aspoň abych s ním byla než mu bude líp.

Další den už jsem bohužel musela zpátky do Londýna a na let do Prahy.

Letadlo mělo zpoždění už když přistávalo v Lucemburku, nad čímž jsem mávla rukou, aspoň jsem měla čas si dát s Paulem kafe, než se definitvně rozloučíme na další měsíc a půl. Na přestup v Londýně mi z plánovaných dvou hodin zbyla jenom půlhodinka a tak jsem z nervů, že to nestihnu i zapomněla brečet, když jsme se loučili. V letadle nám oznámili, že máme slot (nový čas odletu)za dvě hodiny, to už jsem se smála, protože po tom všem mi to prostě přišlo vtipný...nikomu nedoporučuju aby se mnou cestoval, protože se pravdepodobně nikam nedostanete. Na let do Prahy jsem mohla zapomenout. V londýně jsem musela přespat a letět dalším letem ráno. Odpoledne jsem konečně dorazila do Prahy - sama jsem tomu nevěřila. Hnedka večer se konal Vánoční sraz gymplu, se strašným nadšením a trochu nachcípana jsem šla. Začlo mi docházet, že tu nemoc jsem od Paula chytla a tak si Vánoce užiju tak leda v posteli. Na druhý den jsem se probudila s horečkou, zalehlýma ušima a bez hlasu. Bohužel to byl i den, kdy se měli slavit první Vánoce s prarodičema z Prahy, oni se taky slavily ale beze mě. Oslavy Vánoc, kvůli kterým jsem do Prahy jela jsem proležela v posteli, další den 24. prosince už jsem sice měla hlas zpátky, ale uši stále zalehlé, což mě nakonec trápilo nejvíc. Se zalehlýma ušima bych neměla do letadla vůbec lézt, natož letět do Hurghady (což byl muj nadcházející let). Vánoce jsem teda spíš přežila než abych si je užila a 27. už jsem se vracela docela zklamaná do Londýna. Na druhou stranu poprvé se mi do Londýna vrátit chtělo, což je pro mě znamením, že si tu začínám zvykat =).

První let po dovolené byl trošku těžký, vrátit se do režimu a vstávat ráno mi dalo zabrat, odlehčující fakt byl, že i k mému vlastnímu překvapení jsem se do práce docela těšila, máme tu na bázi v Gatwicku super lidi (teď klepu na všechno dřevo co vidím, protože doufám, že to tak i zůstane) a na letech je prostě sranda. Když jsem se vrátila z Egypta zjistila jsem, že na Silvestra mám volno, plány jsem ale neměla žádné, kámoška Terka, která bydlí v Oxfordu byla v té době na Jamajce a Karolína, která dělá se mnou měla let. Paul byl sice v Lucemburku, bohužel lety tam byly vyprodané a tak mi nezbývalo nic jiného, než jít spát a zaspat to, že bych se nejradši viděla v baru se skleničkou šampáňa tancovat až do rána!A jak na Nový rok, tak po celý rok, mé první kroky v Novém roce vedly do naší briefingové místnosti na přípravu posádek a následný let do Malagy.

Teď mám tři dny volna a zatím se snažím plnit svá Novoroční předsevzetí! s Karolínou jsme se zapsaly do posilovny - doufám, že to neskončí jenom tím zapsáním :D, už jsem dokonce přečetla jednu kížku - za úkol mám jednu měsíčně, no a taky jsem se začala učit Německy, ale to asi nechám svému vlastnímu osudu a budu to brát spíš jako experiment.

Vesele odpočítávám dny, než zase pojedu do Lucemburku dneska jich zbývá 20!

Vám všem přeji krásný a úspěšný nový rok 2018 - ať ho hlavně prožijete ve zdraví, a idealně obklopeni rodinou a skvělými kamarády.=)