Crawley

Markét Novotná
20. 7. 2017
Minut čtení: 6

Crawley, městečko, do kterého jsem se přesně před 2 mesíci přestěhovala. Konečně můžu říct, že jsem zabydlená! Byla to abych pravdu řekla torchu jízda.

Ale pěkně od začátku.....

V Anglii jsem sice dostala práci, to bylo ale taky jediné co jsem měla... tu práci. Vždycky jsem věděla, že přestěhovat se do Anglie není zrovna jednoduché z důvodu velké imigrace, prostě si ty cizince strašně kontrolují. Co jsem ale netušila bylo, že jsem si samozřejmě vybrala tu nejlepší chvíli na celé stěhování a vzhledem k Brexitu je to všechno ještě daleko horší.

První co jsem si musela zařizovat bylo bydlení, tou dobou jsem byla nastěhovaná u Paula na hotelu, (on je tu na celé léto pracovně a od firmy má zaplacený hotel) což by mi vlastně jako dočasný přístřešek bohatě stačilo, ovšem institucím, hotel, jako trvalé bydliště moc nevoněl. Nebyla jsem schopna si otevřít bankovní účet ani si zažádat o takzvané NIN - national insurance number - bez kterého vlastně teoreticky ani nemůžete pracovat. Jediné štěstí bylo, že jsme do Anglie přijeli autem, tudíž jsem mohla po prohlídkách bytů jezdit autem a nemusela se tak zdržovat v městské hromadné. Nicméně samotné Crawley, je známé tím, že je z 80% osídlené zaměstnanci letiště, letuškami, piloty atd. ceny jsou proto naprosto raketové!

Nebudu lhát, nemohla jsem nic najít, tudíž jsem nemohla žádat o NIN ani si otevřít bankovní účet, do toho všeho mi začal výcvik, který byl denně 8 hodin a já se tak jeden den úplně složila a jenom brečela, ani sem nevěděla jestli jsem vůbec udělala dobře s tím stěhováním apod.

Jeden den po výcviku jsem šla na prohlídku baráčku, na který jsem úplně náhodou narazila na internetu, když jsme dojeli před barák Paul se chtěl otočit a utíkat pryč. Vzhled baráku z venku teda opravdu nic moc. První překážka byla se vůbec ke dveřím dostat, přes tu džungli, která byla před barákem. Když jsme doskákali před dveře, otevřel nám strašně moc sympatický majitel s tím, že se omlouvá za to safari před barákem, že to tam zítra už nebude. Vevnitř byl barák uplně nový, on sám ho nedávno koupil a zrekontruoval, neváhala jsem ani minutu a hned mu řekla, že to beru ať se mnou hlavně počítá. Chvíli na to dorazily i dvě další holky, které se plánovaly do baráku nastěhovat. Všichni jsme se seznámili a kývli si na to, že se budeme společně stěhovat. Jedna z nich je Italka a druhá rumunka, po chvíli jsem zjistila, že se můžeme všechny bavit italsky, jsem ráda, že si italštinu budu moct opakovat a tudíž z toho nevypadnu.

Oddechla jsem si a ještě, než jsem se vůbec přestěhovala jsem dostala svolení adresu používat. Po tom co jsem podepsala smlouvu jsem s radostí běžela do banky si otevřít účet a právě tam nastal další problém..... V bance mi řekli, že mi samozřejmě gratulují k nalezení bydliště, bohužel jim nějaká smlouva od pana majitele nestačí. (mimo to, že do banky si jen tak nepřijdete, ale musíte si sjdenat schůzku - takže když se snažíte domluvit schůzku, v bance jen koukají do Ipadu a říkají, mmm středa né, čtvrtek je plný, co třeba příští pondeli?) Paul začal s bankéřem mluvit o tom, co by jim tedy vyhovovalo a já tam jenom seděla a nebyla jsem schopná ze sebe dostat ani slovo....byla jsem absolutně beze slov, myslím, že každý zná ten pocit, kdy jenom sedíte a přijde vám, že cokoliv řeknete je stejně jedno a tak radši neříkáte vůbec nic. Se sklopenou hlavou jsem odešla a musela jsem si zažádat od zaměstnavatele o potvrzení zaměstnání, to by prý mělo stačit na otevření základního účtu. Vyřízení takového dokumentu trvá ale několik týdnů, bohužel už ale zbývalo jen pár posledních dní do první výplaty a tak jsem trošku panikařila. Nakonec jsem začla do práce volat, že je to naprosto urgetní a dopis došel a já zvládla otevřít účet!=)

Do toho jsem měla poměrně intenzivní výcvik, každý den včetně sobot a nedělí jsem trávila ve výcvikovém centru, většinou od 8 od rána do 5 do večera. Domu jsem se vracela úplně vyždímaná, bylo to stresující, milion informací a času na učení opravdu málo.

Poslední den vycíku jsme měli takzvanou "graduation" kdy vám slavnostně předávají křídla, která si připnete na sako. V mé skupince bylo jenom 10 holek a jeden kluk. I když si všichni stále píšeme, kamarády jsem si tam nenašla, o to víc jsem byla ráda za kamarádku Terezu, kterou jsem potkala ve výcvikovém centru, akorát, že nebyla v mé skupince.

Stěhování probíhalo docela hladce, sice jsem utratila asi milion za úplně základní věci, jako je například ručník, polštář a peřina, ale s tím se tak nějak počítalo. Paulovi se baráček natolik zalíbil, že se rozhodl přistěhovat ke mě- a tak si tu teď spokojeně žijeme.

Z mých prvních letů jsem měla docela strach, nové prostředí, nové postupy, práce, noví kolegové. Po chvíli jsem zjistila, že se opravdu nebylo čeho bát. Společnost se o nás výborně stará a kolegové jsou naprosto skvělí. Práce je úplně stejná jako ta, kterou jsem dělala doteď. Jediné co mě mrzí je, že máme nekompromisně zakázáno zveřejňovat jakékoliv fotky v uniformě a i když vím, že to moje kolegyně dělají, já to vůbec nechci riskovat. První půlrok jsem v takzvané zkušební době a nepřijde mi chytré si zahrávat.

Mám možnost takzvaných STBY letenek, za úplně minimální částku si koupím letenku, dojedu na letiště a když zbyde místo v letadle můžu letět. A přesně to jsme s Paulem udělali na naše dny volna, on zezačátku protestoval s tím, že se nepotáhne na letiště aby mu pak řekli, že nikam neletí. Já jsem se ale nenechala a donutila ho to se mnou alespoň zkusit. Nakonec nám to vyšlo a já tak mohla vítězoslavně prohlásit "vidíš já ti to říkala". Letěli jsme do Lucemburku k Paulovi domu na 3 dny. Lucembursko miluju, možná proto, že mám od dětšví kladný vztah k Německu a Lucembursko mi ho tak nějak připomíná a mentalita lidí je poměrně podobná té mojí. Na letiště nás přijel vyzvednout Paulův kamarád a vyrazili jsme do centra na drink a večeři. Druhý den jsme vyspávali do odpoledne, prostě proto, že jsem mohli :D....A na odpoledne jsme měli naplánovanou prohlídku centra, jsem ostuda a i přes to, že jsem v Lucemburku byla 3x jsem si centrum pořádně neprošla (když nepočítám tour de bars)...

Do Lucemburku přivezli na léto City Skyliner, taková observatoř, která vás vyveze do výšky asi 70 metrů a otáčí se s vámi, takže máte skvělý výhled na celé město. Celá prohlídka trvá necelých 20 minut ale je to docela fajn=).

Jeden den jsme se dokonce vydali do Německa, do městečka Trier, kde má Paul kamarády.

Poslední den před odjezdem jsme si zašli na výbornou večeři do jedné Francouzské restaurace.(střašně drahý, ale strašně dobrý jídlo)

Upřímně zpátky do Londýna se mi nechtělo. Ani ne proto, že bych Anglii neměla ráda, mě se to tu docela líbí. Spousta lidí okolo mě to tu nesnáší a velice lehce se to na vás dá přenést, mě se tu i přes to líbí, nechtělo se mi spíš z důvodu, že mám Lucemburk vážně ráda, Paul tam má své bydlení, takže i svůj klid, nemusíme mluvit potichu jenom protože spolubydlící vedle spí. Bohužel povinnosti volaly a tak jsme museli zpátky, jediné letenky, co jsme našli do Londýna byly na letiště Stansted, což je nějakých 150 km od našeho bydliště. Když jsme se spožděním přistávali někdy o půlnoci, rozohdli jsme si vzít UBER, cesta trvala asi hodinu a rozhodně to bylo lepší, než se táhnout busem do centra Londýna a pak vlakem na letiště Gatwick a pak hned dalším autobusem do Crawley.

Momentálně ležím v posteli nemocná. Předevčírem mě začalo škrábat v krku, ale já i přes to šla do práce, dobře mi nebylo ale na umření taky ne. Další den jsem měla svůj první den pohotovosti na letišti, musela bych jet v uniformě na letiště a tam sedět třeba 8 hodin a čekat, jestli mě odvolají na let. Nakonec jsem se ale rozhodla nejet a radši si skočit na pohotovost, dostala jsem antibiotika, a zrušila jsem si 2 lety.

Po tom všem co jsem dělala za poslední tři roky se mi to nechtělo riskovat, vždycky jsem si hrála na hrdinku a pak měla zablokované uši 3 dny a nic neslyšela. Radši si to pořádně vyležím a do práce půjdu fit. Ono taky běhat po kabině s kapesníkem nevypadá moc elegatně.

Všem přeji krásný čtvrteční den! Doufám, že si léto užíváte lépe než já nemocná v posteli =)