Stěžování a stěhování

Markét Novotná
2. 4. 2017
Minut čtení: 3

Tohle je jeden z nejtěžších článků, který jsem se rozhodla napsat.

Začlo to tím, když jsem před dvěma dni přidala fotku na Facebook s komentářem, že sedím už dvě hodiny na recepci v uniformě a ve 30°C se totálně peču, protože nám spozdili let. Když jsem konečně nasedla do taxíku na letiště, přišla mi zpráva od kamaráda, ve které stálo ať se na něj prosím moc nezlobím, ale že by mi chtěl říct, že mé příspěvky poslední dobou nestojí za nic, protože si pořád jenom na něco stěžuji.

Přiznám se, že se mě to dotklo, i přes to jsem šla a prohlédla si své příspěvky za poslední dobu - a měl pravdu, všude píšu, jak je Skandinávie drahá, jak je tu zima a jak jsou lety úplně na pytel. Stěžovat si je lidské a každý si rád jednou za čas postěžuje žejo? Moje stěžování, už ale přerostlo do něčeho chronického a vlastně si nedokáži představit den, aniž bych si na něco nepostěžovala.

A teď bych to ráda vše dala dohromady - Když se mi před dvěmi lety splnil sen a stala jsem se letuškou, můj život jakoby nabral úplně nový rozměr a já se znovu narodila. Byla jsem ten nejštastnější člověk na světě. Po dvou letech, to už ale vidím jinak, měnit názory, růst a chápat vše trochu jinak se snad smí.

Za dva roky jsem měla možnost "žít" ve 13 státech a nabrala jsem neskutečné množství zkušeností. Bohužel život na hotelu není to, co by si člověk rád představoval. Jasně už dva roky bydlím na hotelech, které mají přinejhorším 4 hvězdičky. Napadlo ale někdy někoho to, že v 5 hvězdičkovém hotelu se člověk nenají za míň než 25 Euro?, že hotely máme většinou na letišti a do centra se někdy dostanu jen pokud si za to pěkne zaplatím? Že prát si v hotelovém umyvadle taky není úplně ono, protože za chemické čistění v hotelu se člověk zkrátka nedoplatí? Tohle vše si ale člověk uvědomí až časem. Nikde nejsem doma, několikrát měsíčně se musím sbalit a někam odjet, pokud je potřeba domu se dostanu jen na dva dny a na plánování svého života můžu zapomenout zcela určitě. Prvních pár měsíců je člověk jako v ráji, když pak ale přijde něco jako sestry svatba a vy si vlastně nejste jistí, zda-li vás společnost uvolní na tuhle zcela "NEPODSTATNOU" událost, cítíte se jakoby do vás uhodil blesk.

Rozhodla jsem se proto udělat jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě vůbec a to poslat výpověď. Měla jsem to sepsané už dávno, každý den jsem to otvírala a četla si to pořád dokola. Těžké je to z toho důvodu, že svoji práci miluju, miluju letectví a každý vzlet a přistání je pro mě něco magického. Bohužel život, který tato letecká společnost přináší, už tak růžový není. Když jsem sepisovala e-mail o mém odchodu bušilo mi srdce, četla jsem to pořád dokola a jako bych se bála stisknout to tlačítko odeslat. Zavřela jsem oči a zmáčkla to, tak a od teď už mi běží můj poslední měsíc.

Proč to tu ale všechno vůbec píšu....

Každý asi v životě byl v situaci, kdy bylo prostě všechno špatně, všeho bylo moc a čeho je moc, toho je příliš. Když vám pak ale všechno přeroste přes hlavu, stěžování si vám nepomůže, kazíte akorát den sami sobě a lidem ve vašem okolí. Lidé se vám začnou vyhýbat a nebo vám začnou psát zprávy, že se vaše články vlastně nedají číst, protože koho zajímá, že Markéta je zase nasr****.

Pokud vás dosavadní život nebaví odejděte, něco změnte nebo to prostě berte tak, jak to je. Já jsem v životě nebyla nikdy tak negativní, jako jsem teď. Přitom mám okolo sebe spoustu lidí, kteří vidí sklenici spíš poloplnou než poloprázdnou a vše co se stane, berou z té lepší stránky, ve všem vidí výhody a když jim život přinese citróny jednoduše z nich udělají citronádu - a to je ten důvod, proč odcházím, už ve svém životě nevidím to pozitivní, probouzím se se špatnou náladou a když mi zapípá mobil, už se děsím toho, kam mě kdo zase posílá.

A ta část o stěhování... =)

Samozřejmě mám plán "B" a v na konci dubna se stěhuji do Londýna začít novou kapitolu svého života! Už teď se nemůžu dočkat, co nového mi život přinese a s čím vším se budu muset poprat.

Doufám, že všichni pochopili pointu dnešního článku, a budou se mnou nadále sdílet můj příběh. Internet je plný lidí, kteří světu předhazují jenom to hezké a jejich život vypadá naprosto dokonalý. Můj život není ani zdaleka dokonalý a někdy si i pobrečim v pokoji do peřin, protože se cítím strašně sama.

Chci psát pravdu a chci s vámi sdílet můj život takový jaký je! Tak doufám, že omluvíte mé občasné špatné nálady a stěžování si na všechno a na všechny, ale pro mě to prostě k životu patří.

Mějte se krásně a přeji krásný zbytek víkendu pro ty co se zítra chystají do práce! <3